Povídky a legendy     

Vrbnik je město, plné povídek a legend.
Některé z nich jsme vybrali pro Vás.

PIDIMUŽÍCI

Za zimních večerů se sousedé nejraději scházeli v jednom ze svých domků, aby si pobesedovali. Po dobu, kdy ohýnek z otevřeného ohniska, za veselého praskání suchých polínek ohříval zmrzlíky, jenž se tlačili natolik, aby zabrali to nejlepší místo, po zdech sotva osvětlených místností, jako po stránkách jakési kouzelné obrázkové knížky, jedna neviditelná ruka dovedně čmárala. A tak nastaly rozvířené, živé obrazy. Neobyčejné tvary válely se po všech koutech. V jednom okamžiku rostly, ohýbaly se, svíjely a najednou byly pryč.
A tu se rozplynulo povídání o příhodách z dávných dob, o zázračných setkáních s podivnými bytostmi, těmi jenž kdysi, za dávných casů bydlely na těchto prostorech společně se starobylými obyvateli. U ohniska tak ožily vzpomínky na víly, kouzelníky a pidimužíky.
V dávných dobách, kdy se ještě nepočítaly roky, ty podivuhodné bytosti jsme mohli potkat ve městě, ale také na pastviskách mimo město, kde měli pastýři své příbytky ve kterých bydleli. Zvlášt´ nepříjemné to bylo , když je lidé potkali v noci.
Malý Roč měl veliké problémy s pidimužíky. Ty malé rozehrané bytůstky se znenadání objevily, začaly dovádět a rozčilovat lidi, kteří nechtěli zrovna v tom okamžiku dělat srandu, když ony vykoukly třeba z komína. Obyvatelé Roče si ještě podnes pamatují na jednoho pidimužíka a na jeho nezbedné kousky, které prováděl a tím je pořádně štval. Tedy, on se klidně, bez optání, nastěhoval na půdu jednoho malého domečku, kolem kterého určitě projdete, jestli zavítáte do Roče. Žádal, aby se mu každý den připravilo „pjat makaruni“ (talíř makaronů), což znamenalo, že se ho muselo stravovat a to ne čímkoliv, ale makaróny, které Vrbničané pro sebe vařili jen v neděli a ve svátek.

Přebráno z: Vrbnik – grad i okolica, ( Vrbnik – město a okolí), zvláštní vadání Vrbnički vidici,
Marija Kraljić.

MOŘÍ DŮM (Kugina kuća)

V ulici Smokovec nalézá se Moří dům (Kugina kuća). V něm kdysi dávno žila se synem jedináčkem chudá Jela. Proto jí Mor slíbil, zanese-li ho do města na svých zádech, že nepůjde na její členy rodiny. Ale, toho večera, aby nebyl sám, Jelin chlapeček si zašel k sousedovic. Nemoc toho večera „navštívila“ všechny baráky, jen se vyhnula tomu, v něm žila Jela, dle slibu. Ale sousedovu baráku se nevyhnula. Mate Gršković (1835 – 1916), který pocházel z Vrbniku a jako student tehdejší pražské univerzity byl spolubydlící s budoucím chorvatským spisovatelem Augustem Šenoou (1838 – 1881), vyprávěl mu tuto hezkou legendu, o které potom Šenoa napsal historku „Kugina kuća“ („Moří dům“).

Přebráno z: Vrbnik – grad i okolica (Vrbnik – město a okolí), zvláštní vydání Vrbnički vidici,
Marija Kraljić.